Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956)

Pod tímto názvem se 30. listopadu 2006 uskutečnila v budově Národního archivu České republiky v Praze mezinárodní vědecká konference, kterou spolu s archivem pořádaly Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky v Praze a Slezské zemské muzeum v Opavě. Na konferenci byly představeny dosavadní výsledky výzkumného projektu Grantové agentury České republiky č. 409/04/0779, který sleduje osudy Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí, perzekvovaných v bývalém Sovětském svazu. Konference měla pracovní ráz a kromě badatelů ze zmíněných institucí se jí účastnili i další odborníci z České republiky, Ruské federace a Ukrajiny.

Konferenci zahájil a řídil Jaromír Kalus, ředitel Slezského zemského muzea v Opavě, které je nositelem grantového projektu. Připomněl, že muzeum se už řadu let systematicky zabývá problematikou totalitních režimů a zkoumá i osudy obětí totalitních represí a perzekucí. Po výzkumech obětí nacistické okupace, internačních, pracovních a kárných táborů pro Němce a státně nespolehlivé osoby, komunistických táborů nucené práce, poválečného retribučního soudnictví a československého vězeňství se bádání zaměřilo i na perzekuce československých občanů v Sovětském svazu.

Úvodní referát přednesl řešitel projektu Mečislav Borák ze Slezského zemského muzea. Shrnul v něm dosavadní průběh řešení projektu, jehož cílem bylo zjistit formy a rozsah perzekuce československých občanů a dalších obyvatel českých zemí včetně příslušníků českých menšin v Sovětském svazu. Charakterizoval hlavní etapy výzkumu a zdůraznil, že jeho těžištěm bylo systematické studium materiálů sovětských institucí v centrálních i regionálních archivech Ruska a jejich komparace s materiály v českých archivech. K významným výstupům projektu patří i vytvoření elektronické databáze obětí perzekuce, jež zahrnuje už dva tisíce záznamů.

Dušan Janák ze Slezského zemského muzea podal přehled o Češích a československých občanech v sovětských věznicích a táborech. Na základě rozboru archivních materiálů stanovil několik období zostřené perzekuce a soustředil se na charakteristiku prvního z nich, období let 1917 – 1921. I když mnohé přímé prameny jsou jen torzovité, obtížně přístupné, či se vůbec nedochovaly, podařilo se mu shromáždit základní informace o příčinách a průběhu věznění několika set Čechů a československých občanů. Upozornil rovněž na rostoucí úlohu mimosoudních orgánů politické policie a zvláštních soudů, jež především řešily případy cizinců.

Tomáš Staněk ze Slezského zemského muzea se zabýval problematikou československých občanů vězněných v zařízeních GUPVI NKVD-MVD v letech 1945 – 1953, tedy osudy válečných zajatců a internovaných. Charakterizoval hlavní problémy související se zajetím a internací osob různých národností z území předválečného Československa, zvláště okolnosti jejich služby v cizích armádách, pracovní mobilizaci Němců a internaci civilních osob zatčených Rudou armádou a vyvezených do SSSR. Ukázal, jak se v archivních materiálech problematika válečných zajatců a internovaných vzájemně prolíná, a zdůraznil význam posuzování národnosti a státního občanství zadržených osob.

Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny se soustředil na činnost orgánů UPVI NKVD na území Podkarpatské Rusi a východního Slovenska v letech 1944 – 1945. Stručně popsal systém sovětských zajateckých táborů i průběh karpatsko-užhorodské operace Rudé armády. Po přechodu fronty probíhalo v týlu vojsk masové preventivní zatýkání osob maďarské a německé národnosti včetně některých Čechů, Slováků, Rusínů a Židů. Celkový počet internovaných civilistů, kteří byli odvezeni na práci do uhelných dolů v Sovětském svazu, prozatím nelze přesně určit. Podařilo se však identifikovat dva transporty z počátku roku 1945 a zjistit informace o počtu a struktuře osob propuštěných z internace.

Jiří Friedl z Ústavu pro soudobé dějiny hovořil o projevech perzekuce vůči československým vojákům z jednotky podplukovníka Svobody, kteří se v září 1939 dostali do internace v Sovětském svazu. Zmínil konkrétní osudy některých skupin i jednotlivců a z archivních materiálů doložil, jak fungoval dohled orgánů NKVD nad internovanými. V táborech a jejich okolí byla zřízena široká vyzvědačská síť a své informátory měl NKVD i mezi československými vojáky. Hlášení o antisovětských náladách a postojích přispělo k uvěznění několika osob, avšak jednotka jako celek během své internace perzekvována nebyla.

Galina O. Buvina z občanského sdružení Memorial v Moskvě seznámila konferenci s  uchováváním památky obětí politických represí v Rusku a s problémy evidence těchto obětí. Konstatovala, že celonárodní zájem o osudy obětí politického teroru byl sociálními otřesy v Rusku v devadesátých letech odsunut do pozadí a dnes se projevuje spíše jen na regionální úrovni. I když zákon o rehabilitaci obětí politických represí z roku 1991 uložil publikovat soupisy obětí, dodnes neexistuje jednotné centrum pro vydávání pamětních knih. V místních podmínkách a na různé úrovni zpracování byly dosud publikovány informace o 2 milionech obětí, tedy jen asi o 15 procentech z celkového počtu obětí.

Evžen Topinka z České besedy ve Lvově zmínil své osobní zkušenosti s pátráním po obětech politické perzekuce z řad příslušníků české menšiny na Ukrajině. Ve svém příspěvku se soustředil na zajaté a internované Čechoslováky, kteří zemřeli v táborech a nemocnicích ve lvovské oblasti, kde jsou také pochováni. Podrobněji pak rozvedl případy československých občanů, kteří po válce prošli průchozí věznicí ve Lvově. Z dokumentů dochovaných v archivu lvovské správy ministerstva vnitra lze zjistit okolnosti zatčení těchto osob i jejich další osudy. Početnou skupinu tvořily osoby souzené za nelegální překročení sovětské státní hranice, jejichž jmenovitý soupis je v příspěvku uveden.

Edmund Nowak, ředitel Ústředního muzea válečných zajatců a internovaných v Łambinowicích-Opolí, se konference nemohl zúčastnit, a podal svůj příspěvek písemně. Vyložil v něm, že i když se muzeum tradičně věnuje především dokumentaci německých zajateckých táborů, dokumentuje rovněž osudy polských válečných zajatců z území Sovětského svazu. Zabývá se i různými aspekty fungování sovětského zajateckého systému, v němž pobývalo téměř 250 tisíc polských zajatců, a provádí srovnávací analýzu zajateckých systémů v podmínkách nacistické a komunistické totality. V dalším výzkumu se zaměří též na dokumentaci osudů vojáků Armie Krajowé, zajatých orgány NKVD po roce 1944.

V diskusi byly probrány otázky týkající se např. problematiky repatriace perzekvovaných československých občanů, návratu válečných zajatců původem z českých zemí, zjišťování pobytu v gulagu u vojáků čs. jednotky v SSSR či postihu německých antifašistů z ČSR. Zodpovězeny byly též některé konkrétní dotazy na osud nezvěstných osob, jejichž příbuzní se účastnili konference, a byla představena internetová databáze obětí, jež patří k výstupům projektu. Příspěvky z konference budou vydány v samostatném sborníku.

V závěru konference bylo konstatováno, že po důkladném zhodnocení stavu výzkumu budou dosavadní výsledky řešení projektu využity při vydání závěrečného sborníku, shrnujícího zjištěné poznatky podle jednotlivých kategorií represí. Evidence obětí perzekuce bude zpřístupněna na webové stránce projektu, a jak přislíbil ředitel Slezského zemského muzea, bude v této instituci vedena dále i po ukončení výzkumného projektu. K výstupům projektu patří i během řešení shromážděná ruská a ukrajinská literatura o represivní politice sovětského režimu, která již tvoří unikátní knižní soubor, jež bude prostřednictvím muzejní knihovny zpřístupněn i dalším badatelům. Výzkum potvrdil vstupní hypotézy a umožnil v hrubých obrysech poznat formy i rozsah perzekuce československých občanů v SSSR. Případný další výzkum již nemusí být koncipován tak široce, a může se cíleně zaměřit na dílčí analýzy jednotlivých skupin perzekucí, v návaznosti na co nejúplnější zhodnocení konkrétních archivních fondů.

Mečislav Borák