Struktura perzekvovaných osob

V podstatě lze vymezit tři hlavní okruhy československých občanů a dalších obyvatel českých zemí, včetně příslušníků českých menšin v zahraničí, kteří byli vystaveni perzekuci sovětského režimu:

  1. Češi a českoslovenští občané žijící v SSSR v letech 1918–1945 (patří sem např. čeští legionáři a zajatci z první světové války, příslušníci českých menšin z území SSSR, ale i z území získaných SSSR během druhé světové války v polské Volyni, Haliči a rumunské Besarábii, československá emigrace do SSSR před rokem 1939, včetně ekonomické i politické, emigrace do SSSR po roce 1939, včetně uprchlíků před nacisty a maďarskými fašisty, vojáci československého legionu, českoslovenští židé z transportu do Niska nad Sanem, tzv. katyňské oběti původem z ČR aj.)
  2. osoby odvlečené z území ČSR do SSSR na konci války a po ní, včetně tzv.bílé emigrace,
  3. váleční zajatci pocházející z českých zemí.

Někdy samozřejmě docházelo k jistému prolínaní jednotlivých skupin, tak jak se složitě utvářely životní osudy některých osob, zejména po vypuknutí druhé světové války. Například v roce 1939 došlo k podstatné změně charakteru i rozsahu emigrace do SSSR, i když pro osoby již dříve vězněné v gulazích či deportované na Sibiř rok 1939 žádný mezník nepředstavoval. Na rozdíl od emigrace před rokem 1939, jež odcházela do SSSR v naprosté většině dobrovolně a z vlastního rozhodnutí, brala většina emigrace po roce 1939 tuto možnost ve srovnání s německou či maďarskou okupací jako menší zlo, východisko z nouze či příležitost k předpokládanému boji s nacisty. Některé skupiny se do SSSR dostaly proti své vůli (např. Češi z menšin v Polsku a Rumunsku se v SSSR ocitli po anexi území v roce 1939, Svobodovi vojáci byli zajištěni v Polsku a internováni v SSSR, židé deportovaní nacisty do tábora v Nisku nad Sanem z Niska byli pak do SSSR většinou vyhnáni, katyňské oběti patřily k polským válečným zajatcům).

Tři hlavní tematické okruhy se vzájemně lišily v charakteru perzekuce. Represivní záměr, namířený proti konkrétně vymezené skupině, lze prokázat v okruhu odvlečených osob; byl zacílen především proti představitelům ruské a ukrajinské emigrace, známým svým odporem vůči sovětskému režimu. Ještě výrazněji byl takový záměr uplatněn vůči tzv. katyňským obětem, jež byly zastřeleny pro svou službu polskému státu; zhruba v polovině případů však šlo o Poláky pocházející z českých zemí, jejichž pomnichovské občanství bylo z hlediska československého práva poněkud sporné. Většina osob, které byly popraveny či prošly gulagy a deportacemi, se však stala oběťmi represivní politiky sovětského totalitního režimu, především v rámci rozkulačování a později také v rámci špionománie na konci 30. a počátkem 40. let. Perzekuce systematicky zaměřená proti celému národu, jaké byli vystaveni třeba Poláci či Estonci, nebyla vůči české menšině zaznamenána, i když i jí se sovětská národnostní politika citelně dotkla, včetně deportací. Zcela samostatným okruhem byli váleční zajatci, vojáci nepřátelských armád, kteří z pochopitelných důvodů k přímým obětem perzekuce nemohou patřit. Můžeme však zohlednit prokazatelné případy nedobrovolné služby v německé armádě, zvláště u vojáků z Těšínska a Hlučínska, či tuhý režim a špatné životní podmínky v zajateckých táborech, nadměrné pracovní využívání zajatců a mnohdy nepřiměřenou délku zajetí, což vše vedlo k poměrně vysoké úmrtnosti.